11. Myšlení o nových médiích

7. prosince 2009 v 17:59 |  3. Teorie umění interaktivních médií
11. Myšlení o nových médiích
T. Adorno
J. Baudrillard
W. Benjamin
G. Deleuze, F. Guattari
V. Flusser
M. Foucault
J.-F. Lyotard
L. Manovich
M. McLuhan
P. Virilio

Paul Virillio

[pól virílio] (*1932 Paříž) je francouzský kulturní teoretik a urbanista zabývající se mj. viděním a virtuálnem, filmem, sociologií či vojenstvím. Narodil se italskému otci a bretonské matce. Byl profesorem na École spéciale d'architecture.
Estetika mizení - Celistvost vnímaného obrazu je pouze relativní. Neustále skládáme dohromady jen dojem či účinek skutečnosti. Paul Virilio v Estetice mizení zkoumá fenomény, které narušují účinek reality a otřásají naším vnímáním. Ukazuje, že skutečnost není cosi pevného a celistvého, že naše vědomí a smyslovou zkušenost determinují technologie. Díky nim je naše vnímaní diskontinuální, piknoleptické. Vnímání i dojem skutečnosti jsou totiž fenomény rychlosti. Příkladem jsou Viriliovi dějiny kinematografie či automobilového průmyslu, ukazující rychlost jako hybnou sílu dějin dvacátého století, pod jejímž působením se rozpadají klasické dimenze prostoru a času.

Nesouhlasil zcela s Baudrillardem a McLuhanem. Oblíbená metafora - "media as a vehicle"

Slovník:
dromology - věda o rychlosti
hypermodernismus - jde za postmodernismus, odpor k standartnímu modernismu


Jean Baudrillard

(29. července 1929, Remeš - 6. březen 2007, Paříž) byl francouzský filosof, sociolog a fotograf. Jeho přínos spočíval především v rozvinutí postmoderní filosofie a poststrukturalismu, jeho jméno je dnes nejčastěji spojováno s teorií simulaker.
Podle Baudrillarda je moderní společnost organizována na základě produkce a konzumu komodit (neboli spotřeby), kdežto postmoderní společnost je organizována kolem simulace a her obrazů a znaků, což je znakem toho, že kódy, modely a znaky jsou organizujícími prvky nového sociálního řádu, řízeného simulací.
Jestliže jsou moderní společenství (podle seciálních teorií), charakterizovány diferenciací, pak lze podle Baudrillarda postmoderní společenství charakterizovat dediferencializací, kolapsem mocenských sil, neboli implozí. V baudrillardově společnosti simulace, sféra ekonomiky, politiky, kultury, sexuality a sociálnosti implodují do sebe navzájem.
Baudrillardovo postmoderní univerzum je jednou z hyperrealit - hyperreálné (simulace reality v médiích, Disneyland a zábavní parky, konzumní svatostánky, TV sport atd) jsou reálnější než skutečnost, přičemž modely, obrazy a kódy hyperreálného ovládají myšlenky a chování.
Mezi jeho nejznámější filozofické spisy patří kniha Simulacres et Simulation (1985), v němž se autor zabývá interakcí mezi realitou, symboly a společností.
Charakterizuje současný věk jako "hyperrealitu", kde je skutečná věc potlačena nebo znetvořena obrazem své existence a shrnuje své myšlenky do věty: "Skutečnost (už) neexistuje."


Michel Foucault

/mišel fukó/ (15. října 1926 Poitiers - 26. června 1984 Paříž) byl reprezentant francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let, profesor Collège de France, filozof a psycholog. Byl také historik filozofie, představitel filozofického strukturalismu a postmoderní filozofie, historik a teoretik kultury. Jeho dílo se rozpadá do několika období, tradičně je přijímáno dělení na období "fenomenologické", "archeologické", "genealogické" a "etické".
Foucaultovo starší dílo je produktem jeho snahy o porozumění společnosti skrze archeologii vědění. Jeho archeologická snaha se výrazně liší od klasického dějepisectví, protože se zabývá studii "diskurzů" a "epistémé" různých historických období, tj. jejich myšlenkových struktur, spíše než historickými daty a chronologickými spojitostmi.
Cílem tohoto Foucaultova dekonstruktivismu je uvědomění, že dogmatické uspořádání forem vědění a chápaní, stejně jako i univerzální systémy morálek, jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů, které tvoří jednotlivé epistémé, a nesmějí být chápány jako absolutní.
Jeho práce se věnují kritice racionalismu a strukturalismu. Na strukturalismu kritizuje především jeho hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin a zdůrazňuje naopak jejich diskontinuitu. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce jsou zaměřeny na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění.


Vilém Flusser

německý filozof židovského původu (12. 5. 1920 - 27. 11. 1991 poblíž Prahy), většinu života prožil v Brazílii. Již od 60. let se zabýval filozofií komunikace.
Jeho nejvýznamně jší díla jsou: Komunikologie (vyšlo v slověnštině jako Komunikológia), Za filozofií fotografie a Do universa technických obrazů.

Stěžejní pojem - Technické obrazy:
Technické obrazy jsou, jak už jejich název napovídá, produktem technických aparátů. Protože jsou, jak říká Vilém Flusser: "přístroje produkty vědeckých textů, jedná se u technických obrazů o nepřímé produkty vědeckých textů". Technické obrazy existují souběžně s lineárními texty a obrazy tradičními (tzn. obrazy nezprostředované technickými aparáty). Mohlo by se zdát, že způsobují renesanci tradičních obrazů. Na základě výše uvedeného vývoje je ale zřejmé, že se jedná o pokračování lineárních textů. "Ontologicky jsou tradiční obrazy abstrakcemi prvního stupně, pokud abstrahují z konkrétního světa, zatímco technické obrazy jsou abstrakcemi třetího stupně: abstrahují z textů, které abstrahují z tradičních obrazů, které abstrahují z reálného světa".
Za první technické obrazy považuje F. fotografii. Je-li technický obraz abstrakcí abstrahující z lineárního textu, musí to mít vliv na tvůrčí strategie týkající se zmiňovaných obrazů. Nepracujeme již se skutečností, kterou přetváříme do statické a na reálný předmět převeditelné podoby. Naopak pracujeme s ryze abstraktními (již dvakrát abstrahovanými) pojmy. Krásnou ukázkou je například film, kdy tvůrce (režisér) dává pokyny kameramanovi a celému štábu a promlouvá k divákovi zprostředkovaně prostřednictvím jazyku svého audiovizuálního díla. Po celý průběh natáčení nezná výslednou podobu (možná snad jen jako zbožné přání), ale o výsledku má představu díky zkušenosti právě s jazykem audiovizuálního díla. Nedělá to, že by zachycoval realitu přímo, ale pokouší se ji přesně určeným způsobem zachytit na záznamový automat (v tomto případě na kameru), s předpokladem, že po dodržení formálních požadavků díla se dostaví předpokládaný a očekávaný výsledek. Tento proces nazývá Vilém Flusser komputací a dodává, že "má za úkol učinit okolí pochopitelným, představitelným, uchopitelným". V případě filmu se jedná o technické zprostředkování reality, která se dá ovšem prostřednictví technických možností (zvláštní efekty, práce s časem, střihová technika apod.) zkreslovat a deformovat. Zvláštní význam pojem komputace dostane, uvědomíme-li si, že v možnostech zprostředkujících aparátů je vytvářet zcela "syntetické" technické obrazy (videoart, virtuální realita apod.).
V tento okamžik je třeba do hry přidat další pojem - kalkulace. Kalkulace je dle Flussera postup, kdy: "své myšlenky drolím na slova, slova na písmena a pak volím klávesy, které odpovídají těmto písmenům. Tyto myšlenky kalkuluji". Kalkulace je postup nutný k překonání komunikační bariéry mezi aparátem a funkcionářem. Tato bariéra je tvořena odlišnými přístupy k práci s informacemi. Zatímco člověk pracuje s informacemi jako se symboly, které si okamžitě převádí do konkretizované podoby a do (vědomě či podvědomě) tvořených kulturních asociací, aparát s nimi pracuje jako s věcnou konfigurací, jako se souborem hodnot, určených k dalšímu matematickologickému zpracování, popřípadě jako s hotovou instrukcí určenou pro zobrazení či vykonání. A jednou z takovýchto instrukcí může být právě technický obraz, "slepě konkretizovaná možnost, neviditelné, které se slepě stalo viditelným".



Gilles Deleuze

(* 18. ledna 1925, Paříž - 4. listopadu 1995). Významný francouzský teoretik 20. století, který působil v mnoha oblastech a disciplínách, především pak ve filozofii, filmové teorii, teorii umění a literatury nebo kritické teorii současné kultury.
Je představitelem poststrukturalismu - myšlení zaměřeného na kritiku evropské kultury a filozofie. Jeho filozofická práce je originálním příspěvkem k ontologické problematice.

- Asambláž - Život je spojování a interakce. Jakékoli tělo nebo věc je výsledek procesu spojování. Např. lidské tělo je asambláž genetického materiálu, idejí, schopnosti jednat a vztahu k jiným tělům. Proces stávání zajišťuje propojení mezi rozpojenými prvky asambláže. Jde o proces deteritorializace během něhož mizí vlastnosti ustavujících prvků a jsou nahrazovány novými vlastnostmi asambláže.
- Molekulární/molární - Nepostižitelná mikrodynamika na molekulární úrovni ustavuje jak hmotu, tak vnímání ve stále se měnícím pohybu. Molekulární se liší od molárního makrořádu ideologických, sociálních a psychických schémat. Oba řády se neustále prolínají. Molární je spojeno se sociální produkcí a s reprezentací.
- Multiplicita - rozlišuje dva druhy multiplicit - nepřetržité (rozdíl v druhu, kvalitativní, nečíselné, virtuální rozdíl, subjektivní) a přetržité (rozdíl ve stupni, kvantitativní, aktuální, postupnost, juxtapozice, objektivní). Deleuze zajímají především multipliticity kvalitativní, nepřetržité. Multiplicita u Deleuze označuje mnohost ve smyslu "to A to", kde důraz je kladen na ono A ... A není ani jedna, ani druhá věc, je právě mezi nimi, je to hranice, tok.
- Nomadický - Figura myšlení, jejímž cílem je osvobodit myšlení od pevného vztažného bodu, od předem daného úhlu pohledu. Život nomáda se odehrává mezi body, typický je pro něj pohyb a změna, který se neřídí systémem organizace a vytyčením pevných hranic. Cílem nomáda je pohybovat se na rozmezí.
- Rhizom - Deleuze rozlišuje rhizomatické a arborescentí (stromové) myšlení. Arborescentní myšlení vychází z představy nějakého pevného středu, který je pak vyjadřován a rozvíjen. Jazyky jsou např. různé - hindština, čeština nebo latina - ale všechny mají podle stromového myšlení shodnou základní strukturu či gramatiku. Stromová spojení vyrůstají ze společného kmene. Rhizomatická spojení jsou oproti tomu náhodná, proměnlivá a decentralizovaná. Z tohoto pohledu nemá jazyk žádnou předem danou gramatickou strukturu. Vše, co existuje, jsou jen rozmanité druhy promluvy a snaha hledat v nich společnou strukturu je už nadbytečná konstrukce. Všechny rozdíly a změny vznikající uvnitř rhizomatu neodkazují k nějaké neměnné základní struktuře, ale pouze k produkci dalších rozdílů a odchylek. "Rhizome nemá žádný začátek ani konec; je pořád uprostřed, mezi věcmi, mezibytí, intermezzo. Strom je odnož (synovství, vyrůstání z), rhizom je však spojení, aliance". (Tisíc plošin)
- Stroj - Stroj je tu používán jako univerzální označení organického a obecně biologického fungování.
- Tělo bez orgánů (corps sans organes) - Pojem použitý v Logice smyslu, v Anti-Oidipovi a Tisíci plošinách, vypůjčený z rozhlasové hry A. Artauda z r. 1947, kde se říká: "Učiníš-li ho tělem bez orgánů, pak ho zbavíš všech jeho automatický reakcí a navrátíš mu jeho svobodu." Tělo bez orgánů je v první řadě virtuálním tělem vzhledem k aktuálnímu tělu. Je rezervoárem možných rysů, spojení, afektů či pohybů, které může tělo eventuelně vykonávat.


Theodor Adorno

byl filozof, kritik a teoretik, který vyprodukoval velké množství textu o aspektech společnosti a kultury. Zaměřuje se na klasickou filozofii, přes psycholigii, muziku až k sociologii.

- známý jako člen Frankfurtské školy - intelektuálové kteří rozvinuly způsob uvažování známý jako kritická teorie

- ESTETICKÁ TEORIE - umělecký předmět a zážitek uměleckého předmětu zahrnují opravdový obsah (truth-content). Truth-content je poznatelný obsah, "který není vyčerpán ani subjektivními záměry umělce ani subjektivními dojmy konzumenta", umělecká díla "nejsou pouhé vnitřní předměty, hodnocené či známé svými subjekty; spíše mají jistý subjektivní moment, protože jsou poznatelné." Právě ve sdíleném zážitku objektu a subjektu, jejich společné analýze, vzniká krásno.

- KRITICKÁ TEORIE - Zatímco kritický racionalismus vidí společnost jako soubor samostatně determinovaných individualit, kritická teorie vidí společnost jako dialektickou totalitu ve které každá individualita "je determinována svojí mediací v rámci té totality", kritičtí teoretici věří, že empirické výzkumné techniky nemohou poskytnou vhled do společnosti, protože pouze reflektují ideologie, které společnost uplatňuje na své jedince. Jedinec si nevybírá ideologii, jedinec je zaplaven ideologií společnosti ve které vyrůstají.


Walter Benjamin

(15. července 1892 - 26. září 1940) byl německý židovský literární kritik, filosof, a překladatel. Jeho teoretické práce byly ovlivněny levicovou orientací, vycházel z Marxistické filozofie a byl názorově blízký frankfurtské škole Adorna a Horkhaimera.

Za jeho nejvýznačnější dílo můžeme považovat esej Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (1936). Tato studie je poznamenána vypjatou atmosférou doby, v níž byla napsána; zračí se v ní obava z fašismu. Benjamin zastává postoj polárně opačného tábora. Benjamin kritizuje angažovanost umění a rétoriku specifickou pro každou politickou pozici. Výchozím bodem Benjaminovy eseje je možnost reprodukce díla vyplývající z možnosti nápodoby.

Autor popisuje vývoj reprodukčních technik počínaje litím a ražením, přes tisk až po fotografii a film. Reprodukční techniky tak získaly dvojí funkci: zmnožovat díla již existující (obrazy, sochy) a vytvářet díla z principu reprodukovatelná (fotografie, film). Zásadní rozdíl mezi originálem a reprodukcí spatřuje Benjamin v následující tezi:
"I při vysoce dokonalé reprodukci odpadá jedno: "Zde a Nyní" uměleckého díla - jeho jedinečná existence na místě, na němž se nachází. Touto jedinečnou existencí a ničím jiným se naplňuje historie, které bylo po celou dobu svého trvání podrobeno. Sem patří jak změny, jež v průběhu doby utrpěla jeho fyzická struktura, tak měnící se vlastnické vztahy, do kterých mohlo vstoupit."

"Zde a Nyní" díla postihuje jeho identitu, totožnost sama se sebou i jeho jedinečnou existenci, vytváří pojem jeho pravosti. Pojmem pravosti tak vyjadřujeme souhrn všech vlastností objektu, které má od svého vzniku "od jejího materiálního trvání až po historické svědectví." Právě v tomto smyslu je originál nereprodukovatelný; není možné, aby reprodukcí nabyl všech vlastností původního objektu. I přes tento fakt však autor zdůrazňuje dostupnost reprodukovaného díla pro vnímatele.

Ačkoli samotný proces reprodukce originál nepoškozuje, "v každém případě znehodnocuje jeho "Zde a Nyní". To však neplatí jen pro umělecké dílo, nýbrž v odpovídajících mezích i pro krajinu, která ve filmu před divákem ubíhá."

Zásadním pojmem Benjaminovy studie je termín aura. Právě aura jakožto vyjádření jedinečnosti díla se dle Benjamina v době výskytu masových reprodukcí vytrácí. Aura je dále Benjaminem explikována metaforicky jako jedinečné zjevení z dálky. Toto psychologické pojetí lze vysvětlit tak, že originál, který máme k dispozici, není rozhodně všední věcí, a proto je nám po většinu času k dispozici ve formě modelu, tedy naší vzpomínky. Proto skutečnost, že se snažíme vše mít tvz. at hand, vše si přiblížit na dosah, vede k zániku aury, k jejímu zevšednění. Je to jako bychom si pověsili do chodby reprodukci Mony Lisy, po několika zhlédnutích bychom ji přestali vnímat, jelikož by se pro nás stala všední součástí reality. Benjamin též nerozlučně spojuje pojem aury s rituálem, náboženskou funkcí. "[...] auratický způsob existence uměleckého díla se nikdy zcela nevyváže ze své rituální funkce. [...] jedinečná hodnota "pravého" uměleckého díla má svůj základ v rituálu, v němž se mu dostávalo neodvozené a prvotní užitné hodnoty." A je to právě technická reprodukce, jež umělecké dílo vymaňuje ze závislosti na rituálu. Jen stěží si lze představit, že by měl reprodukovaný plakát mozaiky Zázrak s chleby a rybami z baziliky S. Apollinaire v Ravenně, suplující ji na stejném místě, stejný esteticko-náboženský účin jako originál. Dle Benajmina ve chvíli, kdy eliminujeme jedinečný způsob bytí díla (jako je to tomu u fotografie či filmu), změní se jeho závislost na rituálu v závislost na politice. Benjamin činí rozlišení hodnoty díla z hlediska funkce na kultovní a vystavovací, z nichž kultovní je spojena s auratickým modem existence díla a vystavovací spočívá více v míře angažovanosti.


Lev Manovich

je profesorem na University of California, kde vyučuje umění a teorii nových médií. Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha "The Language of New Media", kde definoval tzv. "Pět principů nových médií". Umělecké činnosti se také aktivně věnuje, a obdržel již řadu ocenění.

Život a dílo:
Lev Manovich se narodil v Moskvě, kde studoval umění, architekturu a počítačovou vědu. V roce 1981 se přestěhoval do Spojených států, kde obdržel M.A. na New York University (1988) a Ph.D. na University of Rochester (1993) za svojí disertaci The Engineering of Vision from Constructivism to Computers, ve které se věnuje počátkům počítačových médií.
Od roku 1984 pracuje jako umělec, počítačový grafik a programátor, a mezi jeho tvorbu patřily mimo jiné krátké filmy. Svojí práci shrnul v retrospektivním díle "Lev Manovich: Adventures in Digital Cinema" z roku 2002. Co se týče jeho akademického působení, od roku 1992 vyučuje umění a nová média, a v poslední dekádě se věnuje zejména přednáškám (kterých absolvoval přibližně 200 po celém světě).
Lev Manovich je autorem celé řady odborných článků. Z těch samostatně vydaných jmenujme například Reading New Media Art (1995), Behind the Screen (1997), Macro-media and Micro-media (2000), či Models of Authorship in New Media (2002). Mnoho dalších textů také zahrnul do svých předchozích knih, nebo do své průběžně připravované knihy Info-Aesthetics, na které pracuje cca od roku 2000.
Jazyk nových médií:
Manovichovo nejvýznamnější dílo je kniha "The Language of New Media" (dokončena 1999, publikována 2001), která byla záhy velmi kladně přijata kritiky i odbornou veřejností. Dle některých recenzí se jedná o nejvýznamnější dílo z oblasti nových médií od dob Marshalla McLuhana. Byla také přeložena do několika světových jazyků.
V knize Manovich popisuje tzv. "Pět principů nových médií", které považuje za ústřední prvky (charakteristiky), které oblast nových médií vymezují. Zmiňovanými principy jsou numerická reprezentace (numerical representation), modularita (modularity), automatizace (automation), variabilita (variability), a transkódování (transcoding).




Jean-François Lyotard

(10. srpna 1924 Versailles - 21. dubna 1998 Paříž) byl francouzský představitel postmoderní filozofie. V letech 1950 - 1952 působil jako profesor filozofie v Alžírsku, poté vyučoval na francouzských lyceích. V roce 1971 obdržel doktorát z filozofie. Svůj čas dělil mezi univerzitní výuku na Sorboně a v Nanterre a působení v Národním centru pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique, CNRS).
Stal se rovněž členem Mezinárodního filozofického kolegia (Collège International de Philosophie) v Paříži, profesorem na Kalifornské univerzitě v Irvine a hostujícím profesorem na Yalově univerzitě a dalších univerzitách ve Spojených státech amerických, Kanadě, Evropě a Jižní Americe. Naposledy působil jako emeritní profesor Univerzity Paříž VIII a profesor na Emoryho univerzitě v americké Atlantě.
Lyotard operuje s pojmem postmoderní situace (viz jeho slavné dílo La condition postmoderne). Postmodernismus odlišuje od modernismu, v němž bylo vědění legitimizováno prostřednictvím velkých metavyprávění, metadiskurzů či metanarativních schémat (např. velkých teorií historického pokroku v 19. století), avšak tyto diskurzy se již vyčerpaly a v důsledku toho ztratily svou autoritu. V postmodernismu se tato velká metavyprávění v Lyotardově pojetí rozpadají na řadu dílčích jazykových her, na nichž je možno se shodnout pouze lokálně (koncept jazykových her představil již Ludwig Wittgenstein, Lyotard jej však reinterpretuje). Je potřeba zachovávat čistotu jednotlivých jazykových her, aby nedocházelo k jejich vzájemné záměně. Každá hra má svá specifická pravidla, která mohou být analyzována podle způsobů, jakými lze mezi sebou propojovat jednotlivá tvrzení. Jazykové hry jsou tedy heterogenní a nesouměřitelné. Lidská svoboda přitom spočívá ve schopnosti hrát tyto hry stále novými způsoby, jejich konec je tedy otevřený.
Jinými slovy můžeme říci, že podle Lyotarda je nutno opustit hledání univerzálního konsensu, neboť sám tento konsensus není ničím jiným než stadiem (nikoliv cílem) diskuse, a přijmout pluralitu. Za nejdůležitější úkoly postmoderní filozofie ostatně Lyotard pokládá potřebu legitimovat právě rozchod s posedlostí jednotou, objasnění struktury reálné plurality a vysvětlení interních problémů radikální plurality.
Dalším důležitým pojmem jsou odlišnosti, neshody či rozepře (les différends). Vnímavost vůči odlišnostem se podle Lyotarda v postmoderní době zvyšuje.
Lyotard používá také termín performativnost, který označuje změnu okolí podle cílů, které vyplývají z jazykové praxe a komunikační interakce.
Hovořil o krizi filozofie jako univerzálního systému. Chtěl vytvořit univerzální princip, o který by se opírala moc ve státě. Věřil, že toto bohužel věda nedělá - nestará se o etiku a společnost také není etická, zbývá tedy jen umění, které by mělo na danou situaci reagovat.
Umění má dvě možnosti: sloužit společnosti a pokřivenému vkusu nebo má šanci se vzbouřit, (postmoderna - burcuje proti vkusu, technice, politice, stylu, ukazuje na rozpor mezi tím, jak by měl svět vypadat a jaký je). Ani umění nemá ale přesnou podobu a styl, jak se vyjádřit jasně, proto existují extrémní až šokující podoby umění.
Dle Lyotarda nemá být umění ovládáno filozofickým či estetickým diskurzem, ale může se naopak situovat kupředu.



Marshall McLuhan

je jedním z nejvýznamnějších teoretiků masových médií a sociologů kultury. Zabýval se vlivem masmédií na myšlení a sociální kulturu. Narodil se 21.7.1911 v Edmontonu v Kanadě a zemřel 31.12. 1980 v Torontu. Absolvoval obor literatura na univerzitě v Manitobě, roku 1943 získal v Cambridgi doktorát. Na univerzitě v Torontu, kde působil se setkal s historikem H. A. Innisem, který měl na jeho další směřování značný vliv. Vydal přes dvě desítky knih, z nichž nejznámější jsou The Gutenberg Galaxy: The Making of Typographic Man (1962) a Understanding Media: The Extensions of Man (1964). V oboru teorie médií se jedná snad o nejznámějšího autora, ačkoliv česky zatím vyšla jen kniha Jak rozumět médiím (1991) a  rozsáhlý výbor z díla Člověk, média a elektronická kultura (2000).


Důležitým tématem McLuhanovy tvorby byla analýza toho,  jak nové technologie a postupy (písmo, knihtisk, elektřina) proměňují společnost. Právě přechod k elektronickému věku a na něj navazující změna komunikačního systému představuje jádro McLuhanovy práce.
Důležitým pojmem jsou tzv. extenze smyslů. Tyto extenze vytvářené médii (viz níže) autor považuje narozdíl od lidských smyslů za uzavřené systémy s vlivem na sociální struktury. Dle těchto měřítek McLuhan rozlišuje vývoj lidstva na tři etapy. V prvním, kmenovém období (negramotnost), hraje hlavní roli mluvené slovo, tedy orální komunikace a holistické chápání světa. V následujícím moderním období kmenovost mizí. S fonetickou abecedou přichází specializace a lineární chápání času, dochází k proměně myšlení, oddělování smyslů a fragmentalizaci. Písmo odděluje vizuálno od ostatních smyslů, na rozdíl od řeči, která je syntézou všech smyslů. Podle McLuhana nástup tisku a vizuální kultury přispěl v západním světě ke vzniku celé řady trendů jako je demokracie, kapitalismus, nacionalismus apod. Poslední etapa elektronického věku rozbíjí individualismus a nastoluje vzájemnou společenskou závislost neboli tzv. globální vesnici. Ta představuje "návrat" ke kolektivní, kmenové identitě, společnosti, jejíž členové jsou si díky technologiím mnohem blíže (vymizení prostoru a času).


Důležitým teoretickým konceptem bylo dělení médií podle jejich smyslových účinků na chladná a horká. Chladná média (televize, telefon) vyžadují od diváka vysokou míru participace a lze je charakterizovat jako nízkodefiniční, tedy takové kde si musíme část informací sami doplnit (vyžadují vyšší zapojení smyslů). Naproti tomu horká média (fim, rozhlas) jsou nízkoparticipační, jelikož jsou vysoce saturovány daty (vysokodefiniční).


Média představují z McLuhanova pohledu širokou kategorii vztahující se na veškeré lidské výtvory. Každé médium chápe jako extenzi nějaké lidské schopnosti (např. kolo je extenzí nohy). Zabýval se otázkou, jak média ovlivňují člověka a společnost. Dochází k závěru, že technologie nelze zkoumat přímo, jelikož jejich účinky jsou podprahové.
Za tímto účelem vyvinul tzv. koncepci tetrády, ve které se snaží formulovat zákony médií a vytvořit nástroj k predikci jejich vývoje. Každé nové mediální technologii přisuzuje tyto čtyři účinky: amplifikaci (zvětšení), archaizaci (zastarávání), aktualizaci a inverzi (zvrat). Mluví zde o figuře, která poutá naši pozornost a pozadí, které ač zůstává pro člověka skryté, je skutečným dějinným hybatelem (např. satelit: A/ figura - intenzifikuje globální informační směnu, B/ pozadí - archaizuje jazyk obrazy (analogické digitálním), C/ figura - aktualizuje světový rozhled, jako dříve kompas, D/ pozadí - jeho inverzí jsou ikonické fantazie). Skryté pozadí elektrického věku spočívá v jeho schopnosti navrátit sociální interakci prostřednictvím elektrické komunikace do přítomnosti. Kultura se zároveň při každém postupu do nového věku vždy ohlíží zpět do věku předešlého (zpětné zrcátko), který získává ve vztahu k novému pozadí i nové významy.


Text přejat (upraven a zkrácen) z: http://fss.muni.cz/rpm-blog/index.php?/archives/103-Herbert-Marshall-McLuhan-lovk,-media-a-elektronicka-kultura.html

Zajímavý text o pojetí TV v pracích McLuhana zde: http://www.cestopis.info/profile/odborne/Televize-v-pojeti-Marshalla-McLuhana.pdf
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama