2. Od Theatergraphu k Laterně magice. Kinoautomat

7. prosince 2009 v 15:58 | Zdeněk |  1.1. Umění nových médií v bývalém Československu a v České republice po roce 1989
Správce: Zdeněk
Oponenti: Katka

2. Od Theatergraphu k Laterně magice. Kinoautomat
Miroslav Kouřil, Emil František Burian. Alfréd Radok, Emil Radok a Josef Svoboda. Radúz Činčera.

Theatergraph
Princip Theatergraphu fungoval jako prolnutí reálného děje na scéně - tedy reálného zvuku a obrazu v syntetickém vztahu se zvukem a obrazem reprodukovaným a promítaným z diaprojecí a filmových projekcí, popřípadě mikrofonů ze zákulisí. Tyto dva prvky se nejen dokonale vzájemně doplňují, ale dochází i k jejich konfrontaci. Příběh se tak vrství do několika rovin, které spolu ale fungují v jednom kompaktním celku a vytvářejí tak celistvý dojem. Herecká akce je rozvedena do filmového obrazu, nebo právě naopak herec navazuje pohybem na děj odehrávající se na projekční ploše. Díky projekční montáži spolu se svícením se proměňuje prostředí i samotný scénický prostor. Burian s Kouřilem tak docílili opačného chápání divadelní scény jako takové, na rozdíl od předešlých divadelních generací, které vnímaly divadelní kulisy jako prvek limitující herecký pohyb a vůbec celkovou podobu inscenace.
Tímto experimentováním se v Divadle D 34 zabýval E. F. Burian společně s Miroslavem Kouřilem. Systém představil inscenací od Franka Wedekinda: Procitnutí jara (3. 3. 1936), kdy byl obraz promítán na průhledný tyl, za nímž hráli herci. Obraz nefungoval pouze jako ilustrace, ale jako aktivní významová složka díla. Metoda Theatergraphu byla později v několika obměnách využita i v představeních:Utrpení mladého Werthera, Hamlet III. a Evžen Oněgin.

Tento postup později zúročil Burianův žák Alfréd Radok spolu se scénografem Josefem Svobodou. Systém rozpracovali a dotáhli "k dokonalosti" a pod názvem Laterna magika uvedli v roce 1958 na Světové výstavě v Bruselu.

Emil František Burian a divadlo D34 http://mozek.cz/info/d-34
básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér. Byl členem Devětsilu. V letech 1926-1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, spolu s Jiřím Frejkou a založili vlastní divadlo Da-Da. Poté spolupracoval se scénou Moderní divadlo. Propagátor tzv. syntetického divadla - kde se všechny divadelní složky mají funkčně a rovnocenně doplňovat, aby vytvořily ideální jevištní tvar. Předchozími generacemi opomíjená scénografie, scénické svícení nebo jevištní zvuk, a nově nastupující vlivy fotografie a filmové projekce začlenil do isncenace jako rovnocenné partnery herecké akci - vrcholem je pak Theategraph.
Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 (každý rok název divadla posouval o jedno číslo - v roce 1935 se tedy jmenovalo D 35 a tak dále až do D 41). Osudnou se stala E. F. Burianovi příprava baletní inscenace "Pohádka o tanci" s příliš průhlednými metaforami na okupační vojska. V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračním táboře.
Z jeho divadla vzešly desítky inscenací, z nichž mnohé patří ke zlatému fondu českého divadla (Evžen Oněgin, Manon Lescaut, Hamlet III, Každý něco pro vlast atd.). Jeho velkým divadelně-hudebním objevem byl voiceband - jakýsi recitační sbor, založený však na silné hudebnosti slov.
Nejslavnějším jeho voicebandem byl pak Máchův "Máj".
Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. Družstva divadla práce. Roku 1951 převedl divadlo D 51 do svazku Československé armády a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem, to mu vyneslo hodnost plukovníka. V roce 1955 odešel z armády a toto divadlo přejmenoval opět na D 34.

Miroslav Kouřil
dvorní scénograf E. F. Buriana. Snažil se o variabilní a mnohoznačný jevištní prostor, k čemuž využil mimo jiné i filmovou a diapozitivní projekci a obrazové montáže. Složitá synchronizace světelně projekčního fundusu s pohybovou stránkou herectví a stupňování dramatického konfliktu pomocí obrazových montáží (neilustrativní splynutí básně s obrazem) neustále vrací scénografii - výtvarníka s režisérem - ke spojení s metodou filmového obrazu. (Gillar, Jaroslav. Miroslav Kouřil a scénografie).
Scéna tím získala úplně nový rozměr, ve kterém se protíná herecké gesto na jevišti a montážní detail na projekčním plátně. Burian v tématu promítaných obrazů často využíval velké výhody, kterou má film před divadlem, a to detailu. Projekce častokrát znázorňovala některý detail herce, například oko, část obličeje, které znázorňovaly nitro jeho postavy. Detaily, kterých nebylo dříve na divadle možné si všimnout. Divák tedy sledoval tyto dva rozdílné prvky, každý se svým vlastním rytmem (na ploše a na scéně), které se však natolik doplňovali, že nedocházelo ke vzájemnému narušování.

se představila s velkým úspěchem na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. U zrodu divadla stáli režisér Alfréd Radok a scénograf Josef Svoboda, kteří integrovali filmový obraz s výstupy živého herce nebo tanečníka. Oprávněný úspěch, pak LM rovněž dosáhla na světových výstavách EXPO - Montreal, Osaka.
Po úspěchu v Bruselu bylo pro program Laterny magiky přebudováno kino Adria (dříve Moskva) na Národní třídě. V polovině sedmdesátých let se Laterna magika stala součástí Národního divadla v Praze. Uměleckým šéfem tohoto specifického média, které povětšinou nepoužívá slov, pouze pracuje s kombinací projekce, tance, hudby, světla, pantomimy, atd.se stal jeho původní spoluautor Josef Svoboda.

Na rozvíjení principu spojení filmu a jevištní akce spolupracovala řada významných uměleckých osobností, dalo by se říci, že na na jejím rozvoji nesou svůj podíl i stěžejní režiséři tzv. Československé "nové vlny" (např. Miloš Forman, Ján Roháč, Jan Švankmajer, ad. + umělci - např. Jiří Šlitr, Jiří Trnka, atd.).
Za téměř 50 let fungování LM vzniklo více než třicet představení a různých experimentálních projektů včetně polyekránu a kinoautomatu s úspěchem uváděných téměř po celém světě.
Každé představení je založeno na jiném principu spojení jeviště a obrazu.
Tato spojení probíhají převážně ve dvou rovinách:
První vede osvědčenými triky přechodů z plátna na scénu, které jsou stále znovu přijímané a žádané a tvoří tak specifický a zažitý znak tohoto divadla.
Druhý způsob spojení médií vede spíše k pojetí divadla jako tvarové a obrazové syntézy jevištní imaginace.

Alfréd Radok
Radokův osud byl spojený s Laternou magikou. Po obrovském celosvětovém úspěchu Laterny magiky v roce 1958 na Expo v Bruselu a následném založení samostatného divadla v Praze přišel nečekaný zvrat jehož podnětem byla část Otvírání studánek do druhého programu divadla.
5. května 1960 byl Alfréd Radok zbaven funkce uměleckého vedoucího, 5. července byl zbaven funkce šéfrežiséra a 17. července mu bylo oznámeno že 30. září končí v Laterně magice jeho pracovní poměr. Ještě na konci tohoto roku nastoupil Alfréd Radok do Městských divadel pražských, kde setrval až do roku 1965, ve kterém nastoupi již potřetí jako režisér do Národního divadla.
28. srpna 1968 emigroval Alfréd Radok s celou svou rodinou do Švédska, kde měl v tu dobu domluvenu režii v Göteborgu, který se stal následně jeho druhým domovem.
Až do své smrti režíroval celou řadu úspěšných představení v mnoha evropských divadlech. Alfréd Radok zemřel ve Vídni. Prestižní české divadelní ceny nesou jeho jméno - Ceny Alfréda Radoka

Emil Radok
bratr A. Radoka. Stal se scénáristou na Barrandově, divadelním dramaturgem v Olomouci a později vedoucím redaktorem divadelní literatury v Orbisu.
Světový věhlas získal jako tvůrce Polyekranu (Polyekran je systém postupného nebo současného promítání fotografických nebo kinematografických snímků na více promítacích ploch, jejichž počet a tvar lze měnit podle uměleckého záměru.) a spolutvůrce Laterny magiky.

Úspěchy, kterých díky práci obou bratrů dosáhlo Československo na světových výstavách v roce 1958 v Bruselu a v roce 1967 v Montrealu, usnadnily začátky Emila Radoka v Kanadě, kde žil od roku 1968. V zahraničí vytvářel náročné výstavní programy založené na audiovizuální technice. Pracoval např. pro Organizaci Walta Disneyho, pro Expo 86 ve Vancouveru anebo pro vědecko-zábavní park v Poitiers ve Francii.

Josef Svoboda
český scénograf a architekt, od roku 1948 člen (od 1951 šéf uměleckého provozu) Národního divadla, od roku 1973 umělecký šéf Laterny magiky, profesor AMU.
V roce 1958 stál Svoboda spolu s bratry Radokovými, Alfredem a Emilem, před úkolem vytvořit pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO `58 v Bruselu představení tak, aby bylo co nejsrozumitelnější pro zahraniční diváky. Nakonec se rozhodli propojit divadlo s filmovou projekcí a vytvořit jakousi analýzu obrazů a dramatického jednání. Zatímco se na reálném jevišti odehrával jednoduchý děj, většinou tanečního nebo hudebního charakteru, na několik filmových pláten byly zároveň promítány z několika filmových projektorů předem nasnímané obrazy. Nešlo však jen o pouhé obrazové doplnění dění na jevišti. Bylo to "cílevědomé uspořádání všech měřitelných změn, všech rozličných prvků, které zahrnuje scénicko-dramatický prostor". Scéna začala sama "hrát".
V roce 1976 Svoboda ve spolupráci s režiséry Evaldem Schormem a později s Janem Švankmajerem a Jiřím Srncem připravovat program nazvaný Kouzelný cirkus.

Nejednalo se jen o samotné technické provedení, v tomto ohledu šly některé scénografické experimenty na zahraničních jevištích ještě o krůček dál. Šlo o princip,o společné vnímání "prostoru, pohybu, rytmu a času".

Kinoautomat byl revoluční filmový projekt spojený s tzv. českou novou vlnou představený na světové výstavě EXPO'67 v Montrealu: autora Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka. Jeho základem byl zřejmě první interaktivní film na světě Člověk a jeho dům, který sledoval osudy poněkud nešikovného pana Nováka (ztvárněného Miroslavem Horníčkem) a který mohli v klíčových okamžicích diváci ovlivňovat a rozhodovat o dalším vývoji na plátně.
Ve stručnosti se jedná o kombinaci živého herectví a filmového příběhu, který je v určitém úseku zastaven a diváku je nabídnuta možnost, jak bude děj pokračovat. Součástí celého projektu je tedy aktivní zapojení diváká do příběhu - ten pomocí barevných tlačítek (červená X zelená), která byla umístěna na sedadlech v sále, spolu s ostatními diváky volí (v těchto okamžicích vystupoval na pódium právě Miroslav Horníček a snažil se divákům vysvětlit humornou formou důležitost každého specifického rozhodnutí), kterým směrem se bude děj dále vyvíjet. Volba diváků byla sečtena a vedle projekčního plátna se na číselné tabuli objevil výsledný součet - v ději se pak následně pokračovala tou volbou, která dosáhla více hlasů.
V roce 2006 byla Českým centrem v Londýně uvedena obnovená premiéra Kinoautomatu. Dne 29. května 2007 uvedla Alena Činčerová, dcera vynálezce Kinoautomatu Radúze Činčery, ve spolupráci s kinem Světozor obnovenou premiéru Kinoautomatu právě v kině Světozor, kde se Kinoautomat promítal už v letech 1971-1972

Další pokusy (ehm…spíš plivanec do xichtu :(( )
V roce 1985 odvysílala Československá televize na principu kinoautomatu založený třináctidílný seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka (od kterého se ale Činčera distancoval)
Někteří teoretici umění interaktivních médií, např. Michael Naimark pokládají Kinoautomat za jedno z doposud nejzdařilejších děl v této oblasti.

Radúz Činčera
Vystudoval estetiku a divadelní vědu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy (doktorát 1951).
Stál u zrodu a byl spolutvůrcem Laterny magiky a jako autor námětu a spolurežisér se podílel na vzniku Kinoautomatu pro Expo 1967 v Montrealu. K jeho nejvýznamnějším filmům patří stylizované dokumenty o Divadle Na zábradlí s názvem Mlha (Zlatá medaile na MFF v Bergamu 1965) a o přípravách a zkouškách inscenace Shakespearovy tragédie v Národním divadle Romeo a Julie 63.
Audiovizuální programy: Vertikální cinemascope (1970) pro kanadský pavilon na Světové výstavě v Ósace, The Sound Game Show (1971) pro výstavu Člověk a jeho svět v Montrealu, Kinoautomat II (1974) pro Světovou výstavu v americkém Spokane, Bláznivá cesta (1981) program pro Světovou výstavu Portopia v japonském Kóbe, Actorscope a Selectorama (1986) pro československý pavilon na Světové výstavě ve Vancouveru a v australském Brisbane, dějové bludiště Cinelabyrinth (1990) pro japonský pavilon na světové výstavě v Ósace,

trikový program Cesta do budoucnosti (1991) pro tři divadla v Curychu, kinoautomat Cineautomate (1991) pro park Futurescope ve Francii, výstavní programy (1992) pro muzeum Technorama v Curychu. Byl autorem Výstavy 100 let české kinematografie v pražské Lucerně (1996).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 13. března 2010 v 11:33 | Reagovat

OK - žádné připomínky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama