7. Kyborg - rod, identita, tělo a „decentralizovaný subjekt“.

7. prosince 2009 v 17:49 | Radek |  2. Historie kyberkultury
Správce: Radek
Oponenti: Ondra

7. Kyborg - rod, identita, tělo a "decentralizovaný subjekt".

Neologismus cyborg (cybernetic organism) poprvé užit v roce 1960 Manfredem E. Clynesem a Nathanem S. Klinem pro označení "self-regulating man-machine systems", tedy jako nový druh interface mezi člověkem a strojem.

Clynes a Kline se zabývali technologiemi souvisejícími s lety do vesmíru a jejich návrh kyborga zde měl mít praktické využití jako systém propojující člověka (posádku rakety) a stroj (počítač) - přístroje zde měly převzít kontrolu nad základními funkcemi těla člověka (homeostáze), aby se jimi člověk již nemusel zabývat a mohl si v klidu žít a bádat v prostředí vesmíru; jde vlastně o snahu přizpůsobit lidský organismus podmínkám, ve kterých by přirozeně mohl jen těžko přežít. Komunikace strojových a organických částí měla probíhat prostřednictvím kybernetikou popsaných procesů a (nevědomé) zpětné vazby.
Clynes a Kline si patrně neuvědomovali kulturní dopady, které jejich článek měl a má na západní civilizaci, na pojetí lidské tělesnosti (koncept kyborga nabourává a relativizuje dosavadní pojetí lidského těla a jeho fyzických i symbolických hranic) . Jejich pojetí nicméně bylo ryze praktické.

Jako kulturně technologickou podobu kyborga můžeme považovat také teorie Marshalla McLuhana. Oproti jiným výzkumníkům se zaměřil na fyziologické a ontologické aspekty vztahu člověk-médium. Nutno dodat, že mcluhanovská oblast médií, v širším kontextu výzkumů týkajících se právě kulturních změn způsobených médii, zahrnovala "každou existující technologii, která rozšiřuje lidské tělo a smysly, od odívání k počítači". A právě technologie rozšiřující intelektuální a fyzické nazýval McLuhan extenzemi. Člověk zasazený do reality používá extenze svých orgánů tak, aby co nejvíce potlačil své nedostatky oproti vnějšímu světu.

→ v následujících dvou dekádách se rozvine ve spíše konceptuální pojetí kyborga - vize a naděje nové svobody, posthumanistický pohled na člověka (invaze do jeho těla nebo naopak expanze jeho vědomí mimo tělo)

v 80. letech se kyborga chopí literární hnutí kyberpunk, dále jeho koncept metaforizuje a estetizuje - kyborg se postupně stává symbolem rozmlžení stávajících kategorií tělesnosti, genderu, sexuality, biologičnosti, autentičnosti.
kyberpunkový kyborg je adaptací na nepřátelské prostředí hypertechnizované společnosti; kyberpunkoví hrdinové rozšiřují svá těla o technologické a biotechnologické extenze, aby byli schopni okolnímu světu signalizovat své postoje a životní hodnoty

V této době (1985) vyšel v Socialist Revue článek A Cyborg Manifesto: Science, Technology, and Socialist-Feminism in the Late Twentieth Century (Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus na konci 20. Století), autorkou byla Donna J. Harraway. "Harawayová přebírá koncept kyborga jako projekt životní politiky, založené na vědomé re-konstrukci sebe sama, vlastního těla a vlastní identity - Harawayová navrhuje cíleně bořit a posouvat diskurzivní hranice a stavět nové, za něž bude jedinec/kyborg ochoten a schopen nést zodpovědnost. Harawayové kyborg ve své fyzické/symbolické jedinečnosti narušuje pohlavní dualismus a další "biologicky dané" kategorie, úmyslně je trivializuje a renovuje v kontextu propojení těla a stroje, propojení zajišťujícího svobodu jedinečnosti…"
zároveň Donna Haraway jako první přichází se skutečně politizujícím přístupem (socialistický feminismus)

podle Haraway jsme na konci 20. století všichni kyborgy - tento pojem totiž nechápe pouze materiálně (hybrid stroje a organismu, moderní medicína…), ale rovněž (zejména) metaforicky - jako symbol naší žité reality

Na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let dvacátého století mnozí
autoři ohlásili zmizení těla. V kybernetickém diskurzu se také objevovaly teze
o tělesnosti zdokonalené pomocí technologie. Tyto teze s sebou přinášely
tendence vyzdvihovat reprezentované tělo nad tělo fyzické a ohlašování
nových forem identit (spojování fyzického těla s technologickými
komponenty). Katherine Haylesová, teoretička kyberprostoru, představila
v roce 1999 ve své knize How We Became Posthuman: Virtual Bodies in
Cybernetics, Literature and Informatics (1999) jiný pohled na tělo a tělesnost
v kybernetickém diskurzu - "posthumanistický pohled upřednostňuje informační model, před materiální konkretizací, takže ztělesnění ve formě biologického substrátu chápe spíš jako historickou náhodu než jako životní nevyhnutelnost."

Pro postčlověka vědomí přestává být chápáno jako sídlo identity a namísto toho se stává epifenoménem, pozdějším přídavkem vývoje, jehož hlavní funkcí je vyprávět příběhy, které často mají velmi málo společného s tím, co se skutečně děje."
Hayles ale popírá teorie, které tvrdí, že nové technologie nám umožní "zmizet" naše tělo a žít pouze naším vědomím "uloženým" v počítačích (sítích); tělo podle ní patří k naší identitě.


Teze o mizejícím, nepodstatném těle se v kyberkulturním diskurzu
poprvé objevují u hackerské komunity, jejíž historie se datuje od počátku
šedesátých let dvacátého století. Naše tělo již není jediným komunikačním
rozhraním s okolním světem. S vynálezem moderních komunikačních
technologií jako je telefon nebo počítač odpadá důležitost těla při komunikaci
s ostatními jedinci. S těmito tezemi jde ruku v ruce myšlenka, že naše těla jsou
nedokonalá. Ve srovnání s vyspělými technologiemi, které se neustále vyvíjejí
a zdokonalují, lidské tělo zaostává, jeho vývoj je příliš pomalý. Tělo již není
vnímáno jako jedinečné, neměnné. Člověk jde s dobou, napomáhá evoluci a
upravuje své tělo po vzoru svých vynálezů. Nedokonalé tělo je vylepšováno
nejrůznějšími technologickými a biologickými komponenty. Vzhled a funkce
našich těl již není v rukou Božích, člověk bere vládu nad svým tělem do
vlastních rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama