Velká jména umění

8. června 2010 v 15:51 |  3. Teorie umění interaktivních médií

John Milton Cage


(5. září 1912, Los Angeles - 12. srpna 1992, New York) byl americký skladatel aleatorické experimentální hudby, spisovatel a tvůrce audiovizuálního umění
-         v mládí cesta do evropy - zde našel vášeň pro hudbu, vzorem mu je Schönberg
-         "that the primary act of musical performance is not making music, but listening"
-         Tradiční hudbu vnímá jako sdělovatele rigidního významu, nepotřebuje se svazovat diktováním významů, jde mu o zvuky v aktu
-         Slavnou skladbu pro klavír 4´33´´. Partitura se skládá ze tří vět, neurčené délky (ponechána invence interpretovi - nicméně verze Davida Tudora dlouhá 4 minuty 33 sekund se stala notoricky známou). Jejich obsahem je jen notově zaznamenané ticho. Interpret vstoupí na podium, usedne k nástroji, položí ruce na klaviaturu a hraje ticho. Obsahem díla jsou zvuky které produkuje překvapené publikum.
-         Působí tak, že člověk uslyší zvuky, které by tu stejně byly, i když jako neslyšené. Z provedení skladby se tak stává happening.
-         TICHO - funguje jako ono 'nic', které se může stát čímkoli (zen-budhistický motiv), ticho nebere jako opak/nepřítomnost zvuku, nýbrž jako opak muziky, absenci promluvy. Cageovo ticho odpovídá hluku provozu (viz. zážitek z odhlučněné místnosti)
-         NÁHODA - oblíbil si pro vytváření kompozičních rozhodnutí knihu I-Ťing, buď při produkci díla nebo zapojoval náhodu jako element aktuálního provedení (jako v 4'33'' nebo v Imaginary Landscape No.4)
-         Imaginary Landscape No. 4. V tomto kousku zkomponovaném pro 12 rádií Cage přesně předepsal na jaké frekvence, v jakých intervalech a jak přesně měnit parametry na přijímačích
-         způsob náhodné kompozice (s pomocí I-Ťing) mu umožnil nalézt klíč k harmonii
-         Podíváme se blíže na rozsáhlé dílo HPSCHD (počítačová zkrácenina 'harpsichord') z roku 1969. Jedná se o mixed-media performanci, ve které dal dohromady velké množství klaviatur, magnetofonů, video a slide projektorů, aby po dobu přibližně 4 hodin soustavně generovaly tóny a jejich vizualizaci. Pojďme si říci jaké místo má v tomto díle náhoda. Za prvé hod mincí I Ťingu lze simulovat na počítači (to také Cage plně v HPSCHD využil), dále Cage při rozhodnutí, jak pokračovat ve skladbě dál, spočítal možnosti, mezi kterými se rozhodoval a jejich počtem rozdělil 64 možných výsledků hodu mincemi.
-         Cage by se nejraději osvobodil od tradic prostým zapomenutím všeho, co jsme si nejen o hudbě vštepovali celý život. Jedině tak můžeme k dílu přistoupit coby turisti - jako k něčemu novému, neznámému, kdy nevíme, co čekat.
-         Pro Cage může být, a je, hudbou jakýkoli zvuk v aktu.
Aby se zachoval důsledně, sdělí nám, že i ticho je zvuk, tzn. hudba. Stejně jako Duchamp přerušuje jednosměrný provoz od umění k divákovi a obrací hledáček na samotný náš pohled a poslech světa kolem nás. Chce nás vytrhnout ze stavu pasivního přijímání hotových významů a naučených frází, a vrhnou doprostřed nových a netušených zvuků, abychom se museli do poslechu aktivně zapojit



Jeffrey Shaw


Původní vzděláním architekt. Ve své tvorbě se vyhýbá klasickým parametrům uměleckých děl - pevný tvar, neměnnost a rigidita a hledá prostor pro uplatňování svobody a vůle, ve svých dílech dává tedy divákovi do ruky co největší možnost stát se architektem vlastního světa. Tuto tendenci můžeme pozorovat ve všech jeho dílech, ve zcela elementární formě například v projektech Waterwalk a Waterwalk Tube ze sedmdesátých let minulého století. V nich vyprojektoval vzduchem naplněné objekty plující na hladině - divák, když se ocitl uvnitř, získal nejen možnost pozorovat výsek prostoru, který zde vždy, i když nedostupně, byl (prostor na vodní hladině), ale zároveň svým pohybem okamžitě určoval podobu toho světa.
Shaw se také stále drží představy přenést dílo z 2D do 3D - z plochy učinit prostor, z předmětu vnějšího zcizeného pozorování učinit imerzivní svět. To spatřujeme ať už se podíváme na projekty jako MovieMovie - kdy místo 2D plátna k promítání filmu nechal nafouknout vzdušný objekt s dvojitým pláštěm, na němž se film proměňoval a žil v 3D perspektivě, či EVE - což je speciálně vytvořená kopulovitá místnost, v níž tím, jak se rozhlížíte, zároveň zobrazujete i objevujete jinak neviditelný vás obklopující obraz. Ve svých dílech nahrazuje promítací plátno jakoukoli jinou (nejlépe 3D a pohyblivou) odrazovou plochou. Tak se mu projekční plochou stává sestava pláten různě pověšených (Emergences of Continuous Forms, 1966), různé vzduchem plněné prostorové předměty (MovieMovie, 1967), části budov (Cloud (of daytime sky at night), 1970), zrcadla, prachové částice, lidské postavy (projekty pro koncerty Genesis, 1975-1978) apod..
Zlomový projekt jeho tvorby je Viewpoint z roku 1975 - zde se objevuje moment, který později hraje velkou roli hlavně u computerizovaných instalací - a to, že fyzicky vystavený předmět není dílem samotným, ale jakýmsi oknem do virtuality, kde teprve dochází k setkání. V tomto díle hrají roli dva předměty: šedé projekční plátno umístěné před oknem muzea a optická pozorovací konzole stojící v jisté vzdálenosti před ním. Před výstavou bylo zachyceno 12 různých situací odehrávajících se u toho samého okna. Ve chvíli, kdy se divák postaví ke konzoli, promítne se na plátno jeden z těch snímků (viz.obr.), nicméně však díky speciálním vlastnostem toho plátna zůstává pro okolo stojící pozorovatele šedé. Takto se jen skrze konzoli můžeme ponořit do umělecké události. Umělecké dílo tak můžeme považovat za virtuální v klasickém slova smyslu, na šedém plátně je obraz čistě potenciálně přítomen, avšak viditelný jen skrze styčnou plochu - aktuálního a virtuálního - skrze optickou konzoli.
Mezi jeho další díla patří computer-grafická instalace Alice´s room (1989), která pomocí počítačové obrazovky dává nahlédnout do virtuality uvnitř reálné místnosti, a přitom nejen, že nechává divákovi možnost být svým vlastním kameramanem jako u Points of View, ale navíc si může každý vybrat v jakém prostředí se chce pohybovat.
Další důležitý projekt je The Legible City (1989) (a jeho vyspělejší sourozenec The Distributed Legible City (1998)), kteří reprezentují druhou variantu zobrazované virtuality. Díky této instalaci dostává každý možnost projet se na kole ve virtuálním městě - v nabídce máme různé varianty, s geografickým rozložením shodným s městy Manhattan, Amsterodam a Karlsruhe - nicméně místo budov okolo vás ubíhají proporčně odpovídající písmena, slova a věty vyprávějící různé příběhy rozlišitelné barvou. Díky Speciálním brýlím se jedná o imerzivní zážitek, kdy v pokročilých stádiích můžete potkat a prohlédnout si virtuální já kolegy, který si užívá projížďky na druhém kole.


Oficiální webová stránka: http://www.jeffrey-shaw.net/


Nam June Paik

(20. července 1932 - 29. ledna 2006) byl americký umělec jihokorejského původu, jedna z hlavních osob hnutí Fluxus a průkopník videoartu. Studoval v německu historii hudby a zde se setkal s J. Cagem, W. Vostellem a J. Beuysem. Zasloužil se o instituonalizaci videoartu jako uměleckého žánru.
Jeho tvorba začala působením v Neo-Dadaistickém hnutí Fluxus. Debutoval v roce 1963 na výstavě Exposition of Music-Electronic Television ve Wuppertalu, kde vystavoval tv přijímače s magnety, deformující tv obraz.
Poté se přesunul do New Yorku (1964), kde započal spolupráci s chellistkou Charlote Moorman. Produkovali spolu performance, spojující video s hudbou.
V roce 1965 Sony uvedla na trh Portapak - první přenosnou videokameru, dostupnou pro širokou veřejnost. Prvním dílem Paika vytvořeným s pomocí Portapaku byl záznam a následná produkce dopravní zácpy v New Yorku, která vznikla v důsledku návštěvy papeže v roce 1965. Záznam byl téhož dne bez úprav promítán publiku v kavárně.
Rok 1967 je znám zatčením Ch. Moormanové při produkci Paikova díla Opera Sextronique, při níž Moormanová vystupovala nahá. Dalším známým dílem je TV Bra for Living Sculpture z roku 1969, kde Moormanová nosila podprsenku s TV obrazovkami.
Paik je autorem termínu "super highway", kterým v roce 1974 označil fenomén telekomunikací. Později, v roce 1995 vytvořil podobně nazvané dílo - Electronic Superhighway: Continental U.S., Alaska, Hawaii.
Paik se také zabýval tvorbou robotů - v roce 1964 spolu s Shuya Abe vytvořil dálkově ovládaného robota K-456, přičemž v roce 1982 zinscenuje při příležitosti výstavy ve Whitney Museum of American Art srážku tohoto robota K-456 s autem. Paik byl aktivním členem uskupení The Kitchen v NY.
Dopad Paikovy tvorby na umění videa a televize byl globální. Jeho práce měla hluboký a trvalý vliv na mediální kulturu 20. století; jeho významná kariéra ovlivnila obnovu televizního vysílání a transformaci videa do uměleckého média. Skrze TV projekty, instalace, spolupráce, vývoj nástrojů nových umělců, psaní a vyučování, přispěl k vytvoření mediální kultury, která rozšířila definice a jazyk umělecké tvorby. Paikův život v umění vyrostl z politiky a protiuměleckých proudů 50., 60. a 70. let. Na Paikově práci lze sledovat jak se kino a video slučuje s elektronickými a digitálními médii do nových obrazových technologií a forem. Paikova představa nebyla předurčená nebo omezená technologiemi videa nebo systému televize. To on změnil elektronický obraz a jeho umístění uvnitř prostoru a v TV, stanovil novou formu výtvarného projevu. Paikovo chápání moci pohybujícího se obrazu začalo jako intuitivní vnímání objevující se technologie, které se chopil a kterou změnil.

zdroj: wiki, http://www.paikstudios.com/bio.html, + tento blog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama